Nadšenci na celý život

Jména čtyř lidí, kterým učarovaly tramvaje, většině libereckých občanů nic neřeknou. A navíc většinou neznějí česky. Erwin Cettineo s italskými předky a italskou příslušností, Anton Schlupek s německou, stejně jako o generaci mladší Gisbert Jäkl, původem z Jablonce nad Nisou. Ti dva první se narodili v Liberci a oba si zamilovali červenobílé vozy na kolejích. Pan Erwin Cettineo (*15.11.1903) už jako kluk, protože na Masarykově třídě projížděly pod okny jejich bytu. A nebyl by to ani kluk, kdyby ho nezajímalo, proč a jak ta mašinka jezdí. Brzy začal tramvaje fotografovat a také stavět jejich modely. Mladý Cettineo sice vystudoval libereckou obchodní akademii a po většinu života se živil jako účetní v libereckých firmách, ale jeho velkým koníčkem byla stavba modelů tramvají, jichž se až doposud zachovalo 30. Stavební materiál získával zdarma – z krabic od doutníků. Jsou to opravdu úžasné miniatury vozů, v nichž cestovaly dámy ještě v dlouhých sukních a pánové v žaketech. Pan Cettineo jezdil za svými kolejovými miláčky i do Ústí nad Labem, Teplic, Mostu, Olomouce, Ostravy a Brna. Shromáždil obrovský archiv fotografií, které zpracovával v družstvu Fotografia, kde pracoval jako laborant. Tento nadšenec s italskou krví zemřel v Liberci 17.11.1985.

 

  Druhý milovník vozů na kolejích, Anton Schlupek (*8.2.1903), se přátelil s Erwinem až do svého odchodu do Německa po válce. Svou vášeň proměnil v zaměstnání. Vystudoval pražskou techniku a jako strojní inženýr pracoval až do roku 1945 u libereckých tramvají. Spolupracoval na konstrukci proslulého a unikátního libereckého sněhového pluhu „Krasin“, na přestavbě vlečných vozů a přípravě konstrukčního řešení nových tramvají. Bohužel se několik z navrhovaných projektů neuskutečnilo. Patří mezi ně i jeden z prvních nízkopodlažních vlečných vozů se středním vstupem a s výškou podlahy pouhých 30 cm nad kolejnicí. Záměrem však byla spíše rychlá výměna cestujících než zpřístupnění dopravy postiženým občanům. Kromě návrhů konstrukcí nových vozů nebo jejich zlepšení se věnoval, stejně jako jeho přítel Cettino, stavbě modelů. Před odchodem do Německa (5.9.1946) mu jich věnoval celkem 12. Oba přátelé pokračovali až do konce života v bohaté korespondenci. Zůstaly po nich fotografie, negativy a písemnosti o městské kolejové dopravě, mnohdy opravdové unikáty.

 

jakl

Třetí z nadšenců, Gisbert Jäkl (*10.7.1943) od mládí fandil spíš železnici, později ale přešel na tramvaje. Nejprve pracoval jako průvodčí, později tramvaje řídil. Železnice jej však lákala víc a tak se k ní vrátil. Jako mladík se seznámil s panem Cettineem, už starým pánem, a společně, ještě ve spolupráci s Lubomírem Kyselou, vydali v roce 1976 velice zdařilou publikaci o libereckých tramvajích. I on začal stavět modely, některé i s vlastním pohonem. Je také zakládajícím členem Kroužku přátel městské dopravy, pozdějšího Boveraclubu, sdruženého kolem libereckých historických tramvají. Pan Jäkl společně s členy Boveraclubu věnoval mnoho hodin práce nejen na "Boveře", ale i na voze 6MT a dalších inikátech Boveraclubu. Bohužel nás 14.6.2009 nadobro po krátké, a o to zákeřnější nemoci, opustil. Kromě toho, že se členové Boveraclubu chystají na záchtanu dalších unikátů, mají v péči právě rozsáhlou sbírku z ppzůstalosti všech těchto tří pánů. A není to sbírka zrovna malá.

 

.

 Čtvrtým v pořadí je jaklIng. Vladimír Paleček (6. 7. 1941 – 22. 8. 2017), který je absolventem Vysoké školy dopravní, fakulty strojní a elektrotechnické, katedry elektrické trakce a energetiky (1963), vedené legendárním profesorem Ing. Dr. Františkem Jansou, DrSc., s nímž pana Palečka následně pojilo dlouholeté přátelství. Od srpna 1963 byl zaměstnán v Dopravním podniku města Liberce jako vedoucí projekce a investic. V DPML následně působil v různých pozicích až do března 1975. V průběhu této doby dostal na starost tramvajový provoz v Liberci a zásadním způsobem se zasloužil o záchranu a modernizaci zdejší tramvajové dopravy, která byla v důsledku přijaté ministerské strategie odsouzena k zániku, stejně jako řada dalších městských provozů s elektrickou trakcí. Úspěšné aktivity k záchraně libereckých tramvají vyvrcholily velkou rekonstrukcí meziměstské tratě Liberec – Jablonec n.N. (1972 až 1976), na svoji dobu s mnoha pokrokovými prvky. Tyto aktivity byly ve své době a v podmínkách malého dopravního podniku každodenním bojem s tehdejším systémem, který zejména po roce 1968 nepřál vzdělaným osobnostem bez politické angažovanosti. Navzdory tomu se liberecký boj o záchranu tramvajové dopravy podařilo úspěšně dobojovat, na rozdíl od podstatně většího úzkorozchodného provozu v Ústí nad Labem, které tehdy svého odborně zdatného a vytrvalého bojovníka za elektrickou trakci nemělo, a navíc jako krajské město muselo jít příkladem v plnění ministerské koncepce. Od roku 1975 působil Ing. Paleček v projektovém ústavu Pragoprojekt jako projektant a později vedoucí projektant. Jeho specializací byla pevná trakční zařízení a energetika tramvajových a trolejbusových drah. Podílel se zde na obnově stávajících i projektování nových trolejbusových a tramvajových systémů v Československu i v zahraničí. Mimo tuto hlavní činnost se Ing. Paleček věnoval širokému spektru odborné činnosti v oboru elektrické trakce v MHD (analýzy, posudky a oponentury nových projektů, publikační a přednášková činnost, aplikace počítačové techniky, prohlubování mezioborových návazností) s cílem pomáhat rozvoji oboru, kterému od mladých let s nadšením a zápalem sloužil. Jeho specialitou byly mj. také rozsáhlé znalosti v oblastech systémové analýzy, teorie pravděpodobnosti, matematických a statistických metod, což se ve spojení se znalostí historických událostí a procesů v oboru promítalo do precizního analytického myšlení i určitého vizionářství, které mnohdy předbíhalo svoji dobu. Ing. Paleček byl také nadšeným příznivcem studia historie městské a železniční dopravy, kde díky bohatým osobním zkušenostem z profesního života pomohl rozkrýt a objasnit řadu zajímavých témat.